Propojení počítačů
Propojení počítačů je technické zabezpečení komunikace mezi samostatnými počítači umožňující výměnu dat bez účasti člověka. Ve von Neumannově návrhu stačí libovolně propojit vstupně/výstupní porty počítačů, případně vstupně/výstupní porty jednoho počítače zapojit tak, aby se choval jako paměť počítače druhého. Z těchto možností vycházejí dnes používané způsoby propojení, liší se pouze ve složitosti mikroprocesorů použitých pro komunikaci a ve složitosti jejich software. Nejjednodušší způsoby propojení byly původně navrženy pro spojení počítače s periferiemi a umožňují vzájemně propojit pouze dvojice počítačů (RS232, PS/2, …), komplexnější pak dovolují budovat celé počítačové sítě.
Počítačové sítě dělíme podle typu propojovacího prostředku na kabelové, kde dochází k fyzickému propojení počítačů pomocí metalického nebo optického kabelu, a bezdrátové (např. Wi-Fi, WiMax, Bluetooth), kde se data přenáší přímo prostorem pomocí vlnění. Součásti sítě mohou být propojeny trvale, zejména propojuje-li je kabel určený jen pro účely sítě, nebo dočasně, např. vytáčeným připojením. Podle geografické omezenosti dělíme sítě na místní (LAN) a rozsáhlé (WAN). Sítě se stejnými komunikačními protokoly lze navzájem propojovat pomocí směrovačů, sítě s odlišnými protokoly pomocí bran. Standardizace komunikačních protokolů TCP/IP usnadnila propojování sítí a umožnila vznik celosvětové sítě Internet.
Počítačové sítě umožňují sdílení zdrojů, vzájemnou komunikaci a vyšší úroveň spolupráce – tyto služby jsou zajišťovány síťovým software. Nejrozšířenější architekturou u síťových služeb je klient-server, kde je jeden počítač vyhrazen jako server, který poskytuje službu, a ostatní počítače (klienti) službu konzumují. V architektuře peer-to-peer může kterýkoliv počítač nabízet obě tyto role.